Proč obnovitelné zdroje nemohou ukončit energetickou chudobu v zemích subsaharské Afriky a v čem se můžeme učit od Jihoafrické republiky i u nás?

Subsaharská část Afriky, která zahrnuje kromě mnoha dalších států i Zimbabwe a Namibii, má obrovský potenciál pro získávání energie z obnovitelných zdrojů. Energetický mix tu může obsahovat elektřinu z fotovoltaiky, vodních elektráren, biomasy a v omezené míře i z větrných farem a geotermálních vrtů. Navzdory navyšování instalované kapacity však zůstává elektrický proud pro většinu obyvatel nedosažitelným luxusem. ^{[1, 2]}

Obnovitelné zdroje energie jsou v Africe na vzestupu

Na Konferenci OSN o změně klimatu (COP26) na konci roku 2021 se Zimbabwe zavázalo do roku 2030 navýšit v energetickém mixu podíl obnovitelných zdrojů na 26,5 %. Dílčím cílem je dostat tuto hodnotu na 16,5 % už v roce 2025, a to i bez zahrnutí velkých hydroelektráren na řece Zambezi. ^[1]

V obnovitelné energii vidí Zimbabwe svoji budoucnost, stejně jako další africké státy. Jde o čisté a hlavně relativně levné a stabilní řešení, kterým se země zbaví závislosti na dodavatelích fosilních paliv, pohánějících v současnosti většinu elektráren.

Chudé ekonomiky stále odevzdávají peníze těm bohatým

Budování infrastruktury, jako jsou fotovoltaické a větrné elektrárny, představuje pro země Subsaharské Afriky nemalé investice, jejichž návratnost je otázkou mnoha let. Finanční zdroje se tedy přesunou z míst, kde je jich třeba, do zemí, které dodávají potřebné technologie pro využití obnovitelné energie. 

Aktuálně je to především Čína, která nabízí levné solární panely i generátory pro větrné turbíny (o tom, jakou mají tyto výrobky kvalitu a životnost, by se však dalo polemizovat). Zimbabwe tedy odevzdává své peníze cizí ekonomice a na přínosy pro tu vlastní si bude muset počkat. ^[2]

Rozvojové země tak vyměňují závislost na dodavateli fosilních paliv za závislost na dodavateli technologií. Zároveň ale chybí prostředky pro investice do dalších částí energetické infrastruktury, jako je například dostupná rozvodná síť.

Více než polovina obyvatel Zimbabwe žije bez elektřiny

Instalovaná kapacita elektráren na území Zimbabwe dlouhodobě nestačí na nasycení poptávky po energii, musí se tedy draze importovat z Jihoafrické republiky a Mozambiku. Rozvodná síť je navíc nestabilní, a tak jsou místní obyvatelé zvyklí na časté a dlouhodobé výpadky. ^[3]

V Evropě je za běžný stav považovaná dostupnost elektřiny prakticky kdekoliv, a to i v odlehlých oblastech. Realita v Africe je odlišná. Na území Zimbabwe má přístup k elektrickému proudu jen kolem 40 % obyvatel. Ve velkých městech to odpovídá elektřině zavedené do 83 % domácností, na venkově je to pouhých 13 % obydlí. ^[3]

Zdroje pro boj s energetickou chudobou končí ve špatných rukou

Když nemůže budování elektráren a rozvodné sítě financovat v plné míře stát, snaží se nalákat soukromé investory. Ti se ale zpravidla zapojují kvůli potenciálnímu zisku, takže boj proti energetické chudobě není jejich hlavním cílem a budou očekávat ekonomickou návratnost, která se zaplatí z kapsy koncového odběratele.

I jednotlivé domácnosti motivuje Zimbabwe k tomu, aby si pořizovaly vlastní zdroje energie, nezávislé na rozvodné síti (hlavně střešní solární panely). Jenže běžná africká rodina si nemůže takovou finanční zátěž dovolit, bez ohledu na to, že se z dlouhodobého hlediska vlastní elektřina vyplatí.

Peníze ze státního rozpočtu pak končí hlavně u soukromých firem – v lepším případě u těch domácích, v horším se přelévají přes hranice k nadnárodním dodavatelům. Poptávka po energii postupně roste, rychlost budování nových elektráren nestačí nasazenému tempu a obyčejní lidé tak zůstávají zcela bez přístupu k elektřině, nebo jsou odkázáni na nestabilní a drahý proud.

Inspirace přichází z Jihoafrické republiky

Pokud chce Zimbabwe skutečně vyřešit problém energetické chudoby, musí na to jít i z druhé strany. Navyšování instalované kapacity je samozřejmě nezbytným krokem, ale je nutné se zaměřit rovněž na zpřístupnění elektřiny i chudým domácnostem. To znamená nejen vybudování sítě, ale také přímou podporu.

Inspirovat se Zimbabwe může u sousední Jihoafrické republiky: odběratelé jsou chránění před prudkými výkyvy cen energií díky jejich zastropování ze strany státu, ty nejchudší rodiny mají zdarma k dispozici 50 kWh měsíčně a úsporné domácnosti s nízkou spotřebou využívají levnější tarify od dodavatelů. ^[4]

Takové jsou cesty, které postupně vedou ke zpřístupnění elektřiny většině obyvatelstva a ukončení energetické nerovnosti.