Rusko tlačí svět na okraj klimatické propasti. Severně od Petrohradu masivně spaluje „přebytečný“ plyn

Svět balancuje na hraně katastrofických klimatických změn a většina moderních států investuje nemalé finanční prostředky, aby situaci zvrátila. Rusko teď ale všechny globální snahy sabotuje na všech frontách: denně bezúčelně spaluje enormní množství zemního plynu, který odmítá dodávat do Evropy.

Děje se tak severně od Petrohradu, na dohled z finského území. Právě obyvatelé Finska si již v červnu mohli všimnout nezvykle intenzivní záře plamenů v průmyslové oblasti Portovaya, kde se běžně zpracovává zkapalněný zemní plyn. Satelitní snímky pak už jen potvrdily obavy analytiků, podle nichž zde ruská strana likviduje energetickou surovinu, která by jinak za běžných okolností proudila do Evropy plynovodem Nord Stream 1.

Tímto svým počínáním vypouští Rusko do ovzduší obrovský objem oxidu uhličitého a panuje názor, že tím významně přispívá ke změně klimatu. Zároveň přerušení dodávek plynu nepřímo nutí evropské země, aby využívaly alternativní řešení pro výrobu elektřiny v podobě starých uhelných elektráren. Přinejmenším na dobu, než je zastoupí nově budovaná kapacita obnovitelných zdrojů energie.

Zatímco z východu zaznívají prohlášení o technických problémech a nutnosti omezovat kvůli tomu tok plynu do Evropy, lídři EU mají jasno v tom, že jde ze strany ruského Gazpromu o čistě politický krok. Protože je však složité a nákladné zcela zastavit těžbu a pak ji případně zase obnovit, vyplatí se přebytečný plyn jednoduše pálit. Takový postup je poměrně běžný, když se těžební společnosti potýkají s náhlým nadbytkem zemního plynu. Není ale obvyklé, aby probíhal v takovém rozsahu a po tak dlouhou dobu.

Odhady hovoří o tom, že Rusko spálí denně kolem 4,34 milionů kubických metrů plynu, jak se říká „Pánu Bohu do oken“. V přepočtu na obvyklou tržní cenu to každý den představuje surovinu v hodnotě téměř čtvrt miliardy českých korun. 

I když z hlediska skleníkového efektu je spalování plynu méně škodlivé, než jeho přímé vypouštění do atmosféry, stále jsou tu opodstatněné obavy ze vzniku velkého objemu oxidu uhličitého a sazí. Jestli situace povede až k tání arktického ledového příkrovu ukáže teprve čas.